Držíte v ruce běžnou hardwarovou peněženku, uvnitř je čip. Čip je minipočítač. Není to soubor s vaším privátním klíčem ani seed frází. Není to úložiště chráněné heslem.
Je to minipočítač. Něco si tam uvnitř dělá, ale nikdo doopravdy neví, co přesně. Zdrojový kód čipu se totiž nezveřejňuje.
Takže to vypadá takhle… sami si prověříte firmu, která peněženku vyrobila, možná zkontrolujete i kód rozhraní, sami si zapíšete a bezpečně zazálohujete seedy, a pak si řeknete: „Já jsem ale naivka, tak ať teď můj privátní klíč zpracovává uzavřený mikropočítač, kde vůbec netuším, co se děje“.
Je to svou podstatou naprosto absurdní.
Je to jako hrát fotbalový zápas 89 minut, všechno kontrolovat, dávat si na všechno pozor, být neustále ve střehu, sychrovat se ze všech stran a v poslední minutě prostě odejít ze hřiště, protože „takhle to podle etikety dělají všichni“. A trenér soupeře vám ještě řekne, ať se nebojíte — že míč ze hřiště neuletí.
Svěřujete svůj privátní klíč cizímu počítači, o kterém vůbec nevíte, jak funguje, jak fungoval, jak bude fungovat, co přesně dělá a jak to tam celé probíhá.
Je to klasické zametání problému pod koberec. Lidé si chtějí najmout uklízečku, ale bojí se: co když nám vykrade byt?
Proto přijde nápad: najmeme si uklízečku přes „úklidovou firmu“, ta přece nese větší odpovědnost. To, že pro tu firmu pracuje úplně ta samá včerejší uklízečka z inzerátu — to si už náš mozek nechce připustit. Stejně jako fakt, že ručení u s.r.o. začíná na 1 Kč základního kapitálu.
Tady je to úplně stejný případ.
